Rubižne – „perla“ sovětského urbanismu

Během turné po Donbase s uměleckým souborem z Asociace KVN Ukrajiny nás dnes čeká návštěva města Rubižne. Předchozí noc jsem zažil své první bombardování v životě a také se seznámil se zajímavým klukem, který vyprávěl o válce.

Ještě než ale dojedeme do Rubižneho, čeká nás oběd a degustace piva v místním pivovaru v Severodoněcku s názvem Šale. Pivovar je vskutku zajímavý, je to celkem velký areál, kde je i několik restaurací a zahrádek. Areálem nás provází jeho provozák, který se shodou okolností jmenuje také Roman jako já. Když přicházíme do jedné z restaurací, jsou skrze sklo vidět kádě, v nichž se vaří pivo. Na sloupu visí cedulka a Roman nám vysvětluje, že zařízení pivovaru bylo dodáno z Československa, a to konkrétně ze závodu vítězného února, který je nazván po osobě jménem „Hradec Králové“. Na ono tvrzení reaguje jedna z členek naší výpravy, že Hradec Králové není jméno osoby, ale název města. Ale provozák odmítá s tím, že jde opravdu o jméno. Odpověď od kolegyně je, že je tu s námi Čech a obrátí se na mě. Potvrzuji, že Hradec Králové je název města a že jsem tam byl před dvěma měsíci. Provozák opět odmítá a pokračuje dále ve výkladu o technologii vaření piva. Říkám si, že snad jejich pivo bude lepší než geografické znalosti.

Po ukončení výkladu se usazujeme ke stolům, a jelikož vidím dvě osamocené duše, studenty z Doněcka, přidávám se k nim. Jedná se o Darju a Dimu, které již možná někteří znáte. Objednáváme si jídlo a pití, bavíme se, vypráví mi svůj příběh o tom, jak jim válka změnila život a jak teď žijí v exilu. Dáváme tak základ pro rozhovor, který můžete nalézt zde. Dima následně také napsal velmi zajímavý komentář ke katastrofě MH 17, který můžete nalézt zde.

Stíháme několik pivek, nejsou úplně špatná, ale tanková Plzeň je tanková Plzeň. Ono celkově těm ukrajinským pivům chybí ta pověstná jiskra a takový ten „drajv“, kterému se říká „to zasyčí“. Na správnou teplotu na Ukrajině také moc často nedbají. A když někdy vidím, jak to točí, kdybych měl vlasy na hlavě, tak mi nejspíše vstávají hrůzou. Ale na pivo jsem na Donbas nepřijel. Toť jen krátká vsuvka pro milovníky zlatavého moku.

Platíme a odjíždíme směr Rubižne. Rubižne se nachází pouze pár kilometrů od Severodoněcka směrem na severozápad, tedy směr dále od frontové linie (v současné době ca 30 km od fronty). Město nejvíce poznalo válku v období duben až červenec 2014, kdy padlo do rukou separatistů a následně bylo bez většího odporu osvobozeno ukrajinskou armádou. Žije zde asi 60 000 obyvatel.

Po cestě ale míjíme něco skutečně šíleného, gigantickou továrnu s názvem Zarja – úsvit. Takto si opravdu úsvit lepší zítřků rozhodně nepředstavuji. Jedná se o vojenský závod, který je ale z důvodu války z větší části zavřený. Celé to působí velmi depresivně a jako z nějakého sovětského apokalyptického filmu.

Přijíždíme do Rubižneho. Při průjezdu městem vidím, že se jedná opravdu o výkladní skříň sovětského urbanismu a člověk má pocit, že se vrátil do časů Brežněva. Čeká nás ještě druhý oběd v místní restauraci a než ostatní dojí, vydávám se s Jevgenijem, který jé také v naší výpravě, na krátkou procházku. Jdeme na autobusové nádraží. Jevgenij nyní žije v Kramatorsku a po ukončení dnešního programu se tam na vlastní pěst vrací. Cestou se bavíme o různých věcech. Jedním z témat je i současná situace na Ukrajině. Zajímá se o pohledy ze zahraničí. Jevgenij říká, že Češi jsou proruští. Na to mu odpovídám, že určitě jsou u nás tací, kteří sympatizují s Ruskem a obecně i s komunismem. Ale že naše země zažila okupaci a také to, jaké je žít pod tím řekněme východním směrem a že se to nedá srovnávat s tím, co je teď. Na to Jevgenij odpovídá: „Jo, to je fakt. Ale váš prezident…“ Na to reaguji, že prezident určitě nereprezentuje celý národ a snažím se mu vysvětlit určité charakterové vlastnosti hlavy našeho státu.

Když se vracíme z autobusového nádraží, naše výprava již odjíždí ke kulturnímu domu, kde nás čeká dnešní koncert. Kulturní dům se nachází klasicky na náměstí, které je opět gigantickým vybetonovaným prostranstvím. „Obohaceno“ je jen betonovou fontánou, kde se místní mládež chladí v horkých letních dnech. Máme ještě dostatek času před začátkem koncertu. Děláme tedy spoustu skupinových fotek, natáčíme video. A to vše za zvuku ruských častušek, které se na celé náměstí linou z amplionu umístěného na kulturním domě. Fakt, že vchod je opatřen nápisem Ubežiše – kryt mě už po pár dnech na Donbase nijak nepřekvapuje.

Před začátkem koncertu stíhám ještě jeden krátký rozhovor do místních novin. Koncert začíná, sál je plný, lidé se baví, vše tedy v pořádku. Odcházíme s Volodymirem a Michajlem na obligátní „jedno“. Když je vše důležité probráno a vracíme se zpět, postáváme u vchodu, kde jsou i nashromážděny jednotlivé skupiny, které již mají po nebo před vystoupením. S nimi se baví místní údržbář, kterého se ptají na situaci ve městě. Říká, že Rubižne je teď víceméně město duchů a důchodců, že spousta lidí odjelo a že tu není práce. Lidé z města pracovali ve velkých továrnách a ty jsou teď kvůli válce zavřené. Toť vysvětlení, proč zde v ulicích vidím mnohem méně lidí než např. v sousedním Severodoněcku. Navíc se místní neusmívají jako v Severodoněcku. Obecně Rubižne působí dost depresivně. V ostatních městech bylo alespoň pár historických budov, nějaký rodinný domek, park, rozmanitost. Zde je to panel a beton a deprese.

Když koncert končí, odjíždíme. Ještě nás čeká večeře v místní restauraci a krátká zastávka v supermarketu. Potom již vyrážíme na tříhodinovou cestu do Svjatogorsku, který je takovou naší základnou. Projíždíme opět řadu kontrolních stanovišť armády a na místo dorážíme v jedenáct v noci. V mém pokoji nesvítí světlo a fungují jen zásuvky. Svítím si tedy televizí a mobilem. Na Ukrajině si člověk vždy musí poradit. Ještě stíháme „krátce“ posedět do čtyř do rána a jdeme spát. Ráno nás čeká návštěva místního kláštera, přesun do Sloviansku na poslední koncert a cesta zpět do Kyjeva, ale o tom už zase příště.

Článek zachycuje jeden z mých dnů strávených na Ukrajině a na Donbase. Pro ostatní články sledujte můj blog.

Rubižne