Kramatorsk a jeho obyvatelé - rok po válce

Během své cesty po Donbase jsem zavítal do města Kramatorsk. Návštěva to byla hodně emotivní. V Kramatorsku si začínám uvědomovat, že válka je to nejhorší, co člověk kdy "vynalezl". Ostatně posuďte sami.

Dobré ráno z Donbasu. Dnes naše cesta vede do města Kramatorsk, kde se bude konat seminář pro pracovníky s mládeží, výstavy a koncert pro místní obyvatele. A to v rámci ukrajinského projektu, který má za cíl vrátit alespoň kousek normálního života do této válkou postižené oblasti.

Pro více informací o projektu a předchozích dnech sledujte můj blog. Tento článek zachycuje jeden ze dnů strávených na Donbase.

V Kramatorsku žije ca. 180 000 obyvatel a nachází se na severu Doněcké oblasti. Město pocítilo konflikt nejvíce mezi dubnem a červencem 2014, kdy během bojů přešlo pod ukrajinskou správu (v těchto dnech slaví rok od osvobození), a následně při ostřelovaní z pozic separatistů v únoru 2015, při kterém zemřelo 16 obyvatel a 64 bylo zraněno.

Cesta vede z naší základny ze Svjatogorsku po hlavní silnici spojující Charkov s ruským Rostovem a budeme projíždět přes město Sloviansk. Silnice je unikátní v tom, že Sloviansk je posledním městem, kam se dá víceméně svobodně po této komunikaci dojet. Dále po ní následují města jako Artemovsk a Debalceve, která již leží na či za frontovou linií.

Cestou jsme poučeni od vedoucího výpravy Volodymira, že v Kramatorsku by nás místní měli uvítat v přátelském duchu (naše výprava jede z Kyjeva). Doplňuje, že nálada ve městě je proukrajinská. To je dáno historickým vývojem, jelikož ve městě žijí především etničtí Ukrajinci. Na rozdíl od sousedního Sloviansku, kde žije značná část etnických Rusů a kde je nálada 50 na 50, podotýká Volodymir.

Před Slovianskem sjíždíme z hlavní silnice. Dále se prý jet nedá, jelikož tam během bojů odpálili most a tak ho musíme objet. Navíc je prý nedaleko „drsný“ blokpost tak tedy pojedeme oklikou. Nicméně blokpost nás čeká i zde. Projíždíme bez problémů. Ukrajinští vojáci nám mávají, celý autobus mává jim. Na blokpostu vše tedy probíhá v přátelském duchu a bez komplikací stejně jako v předchozí den. Projíždíme Slovianskem, místem, kde vše začalo. Město bylo první baštou separatistů. Nyní je pod ukrajinskou správou. Ve Sloviansku vidíme následky války, stopy po kulkách ve zdech domů, propadlé střechy apod. K mému překvapení projíždíme okolo otevřeného a fungujícího autosalonu Škoda. Ale o Sloviansku až později, zavítáme sem poslední den.

Zanedlouho přijíždíme do Kramatorska, který se nyní nachází 30 – 40 km od fronty. Je tedy relativně blízko a směr k městu je pravidelně ostřelován z oblasti kolem Horlivky, která již spadá do území kontrolovaného separatisty. Na první pohled město a život v něm nevypadá nijak neobyčejně, obchody jsou otevřené, městská doprava funguje. Konflikt připomíná pouze na náměstí ukrajinskými barvami dekorovaný piedestal, kde kdysi stával Lenin a občasná přítomnost vojenských automobilů v ulicích.

V rámci semináře se setkávám zhruba s dvacítkou místních občanů, se kterými jsem se mohl bavit a vyslechnout jejich názory a pohledy. Jsou to pracovníci s mládeží, učitelé, psychologové. Snažím se naslouchat a pochopit. Jací tedy jsou? Odpověď je snadná. Jsou stejní jako my, jako my Češi. Jsou z masa a kostí, mají své každodenní starosti, radostí opravdu moc není.

Z prvního setkání s místními jsem měl obavu, jak mě jako cizince a v podstatě člověka z jiné planety přijmou. Jsou to přeci jen moji první „Donbasané“. Když jsem jim byl představen, dívali se na mě s úsměvem, ale jakoby skrz prsty, kdo že to vlastně jsem a co tu dělám. Vysvětluji, že zde pomáhám s projektem a že mě sem nevyslala žádná organizace a jsem v podstatě v Kramatorsku na dovolené. Po tezi o dovolené následuje výbuch smíchu a už jsem dá se říci „jejich“. Obava byla zbytečná a musím podotknout, že mě přijali naprosto skvěle a pozitivně. O to více je obdivuji, protože v jejich každodenním životě je opravdu těžké každý úsměv nalézt. Po diskusi jsem se utvrdil v tom, že místní se jen snaží žít obyčejný život. Nicméně je cítit, že stigma konfliktu nosí v sobě a je každodenním břemenem, co jim nenechá ani na chvíli vydechnout.

Když seminář skončil, pokračovali jsme v diskusi v jednotlivých skupinkách. Snažil jsem se dozvědět více o tom, co se jim zjednodušeně řečeno, honí hlavou. Nechal jsem mluvit paní Alinu, která pracuje v oblasti vzdělávání. Nebylo to lehké, několikrát se u ní objevily slzy v očích a byla cítit bezradnost, rozčarování a nepochopení nad nastalou situací. „Jsme lidé, co nikam nepatří. Jsem pouze rukojmí v této válce." Pronesla se slzami.

„Představte si, že něco tak obyčejného jako návštěva dcery žijící vně oblasti se může stát hororem. Jen to, mít v pasportu (obdoba občanského průkazu) uvedenou adresu z Donbasu z vás automaticky dělá teroristu či minimálně sympatizanta," říká paní Alina. Neoddiskutovatelné je, že tito lidé jsou jen a pouze obětmi, nikým a ničím jiným. A takových lidí jsou na Donbasu miliony. Nejsou to žádní bojovníci. Jsou to jen obyčejní lidé, oběti velmocenské hry, ve které jsou méně než figurkami na šachovnici. Jejich situaci nikterak nezlepší, že v očích svých spoluobčanů žijících v bezpečí daleko od války, jsou právě Donbasané ti, co za situaci v zemi mohou. Žijí ve válečné oblasti, a když z ní odjedou, setkávají se často s nenávistí a agresí. Paušalizace je prevít. Můžete si sami představit něco takového, že byste se báli a opravdu báli říci jen to, z jakého města jste? Já tedy ne.

„Nyní se život do Kramatorsku pomalu vrací. V době konfliktu však zůstali jen ti, kteří neměli tolik prostředků, neměli kam jinam jít. Oni jsou tou nejzranitelnější skupinou. O to více hořkosti přináší to, že ve vlastní zemi jsme v podstatě nevítanými hosty. Po tom všem, čím naši lidé museli projít.“ Uzavírá tak své vyprávění.

Pozn. V článku bylo uvedeno smyšlené jméno Alina z důvodu ochrany soukromí. Fotografie ze semináře rovněž nezveřejňuji z důvodu respektování důstojnosti zúčastněných lidí.

Po rozpuštění semináře vyrážím na koncert a výstavu, jenž se konají na místní radnici, kde je i velký sál. Při průchodu budovou radnice míjím cedulky s nápisy „ubežiše“, v překladu kryt. Koncert již začal. Sál je naplněn, lidé se baví. Samotného mě překvapuje, že přišlo tolik lidí a zajímají je i doprovodné výstavy. Je zde cítit hlad po kultuře a po čemkoliv normálním. Během koncertu za mnou přijde Volodymir a říká, že můžeme skočit na jedno, že vše probíhá tak, jak má. Připojuje se k nám člen výpravy Michajl. Když se usadíme, Michajl vypráví, že je z Horlivky, která je v současné době v oblasti bojů a že je teď také jedním z běženců. Nicméně mě udivují jeho znalosti o České republice a o naší historii. „A ne, nejsem učitelem zeměpisu ani dějepisu, jen hodně čtu,“ podotýká. Dopijeme, vyrážíme zpět k autobusu a chystáme se k odjezdu.

To by ale nebyla Ukrajina, aby nepřinesla cosi nečekaného. Přišla k nám neznámá žena a přinesla bonbony a různé cukrovinky. Nechápal jsem proč a ani kdo ta žena je. Později mi bylo vysvětleno, že přinést cukrovinky, je zde jedna z tradic, jak vzpomínat na mrtvé. Její syn padl v této nesmyslné válce a ona nám přišla poděkovat za koncert a dodala, že její syn byl rovněž umělec, stejně jako my. Se slzami v očích nám popřála hodně štěstí. Začínám si pomalu uvědomovat to, že válka je to nejhorší, co lidstvo vymyslelo.

Dnes nás ještě čeká koncert v obyčejně neobyčejném dětském táboře. Ale o tom až v dalším článku.

Pro více fotek sledujte galerii.

Kramatorsk