Cesta na Donbas – 650 km napříč Ukrajinou

Jooo Ukrajina. To je veliká země. Lesy, pole, louky, lány. Článek zachycuje druhý den mého pobytu na Ukrajině a cestu z Kyjeva na Donbas. Zde trávím pět dní v pěti městech, která ještě nedávno byla na frontové linii.

Dobré ráno, Ukrajino. Je tu další den. Dnes mě čeká cesta z Kyjeva do Svjatogorsku (Doněcká oblast) se skupinou lidí z Asociace KVN Ukrajiny, kteří na Donbase realizují projekt (koncerty, výstavy, semináře) pro místní občany. Cílem je navrátit lidem aspoň kousek normálního života do jejich smutných dní a dát na chvíli zapomenout od války. Před námi je zhruba 13 hodin cesty a 650 kilometrů po ukrajinských silnicích. To opravdu pocit radosti nevyvolá. Vzpomínám tak na řízkové zájezdy Karosou do Bibione v devadesátých letech. Ale stále si říkám, že lepší je sedět s otlačeným zadkem v autobuse, než se krčit ve sklepě pod palbou z raketometu. Jsem tedy v podstatě rád, že dnešek strávím v autobuse.

Po krátké snídani se odubytovávám a vyrážím metrem do stanice Akademistečko, kde máme s celou skupinou sraz a odkud i vyrážíme na Donbas. Ach zlaté pražské metro. Na stanici se dostávám asi do třetího vlaku. Tlačenice neskutečná. Nutno podotknout, že jsem ale cestu podnikl v době ranní špičky. Po chvilce hledání na konečné nacházím skupinu mých budoucích kolegů a dvoupatrový autobus, který nás poveze na Donbas. Jsou to mladí lidé, umělci ze 14ti oblastí Ukrajiny. KVN je v zemích bývalého Sovětského svazu velice populární. Jedná se o aktivní mládež, která předvádí různé estrády, scénky, zpěv, divadlo. V naší výpravě dokonce nechybí ani kouzelník. Z Kyjeva nás vyráží asi třicet. Další účastníky budeme nabírat cestou, a to v Poltavě a v Charkově.

Všichni jsou na palubě, vyrážíme. Ihned po odjezdu začíná seznamování. Samozřejmě u toho nesmí chybět vodka a na Ukrajině rovněž populární místní koňak. K dispozici je i domácí pálenka pana Olexandra. Ženská složka výpravy krájí a servíruje jako o život. Abychom měli tzv. zakusku a hned nebyli pod obraz. Máme různé klobásy, sýry, zeleninu. Mou přivezená láhev Becherovky je vypita ještě před výjezdem z Kyjeva. Během seznamování se dám do řeči s Vasjou z Užgorodu. Říká, že období 1. republiky bylo pro Zakarpatí nejlepším obdobím v historii. Že bylo mnoho postaveno a že si místní velice váží osobnosti prezidenta Masaryka. Rovněž mi i poděkoval za český resp. československý příspěvek na Zakarpatí. Vysvětluji mu, že mně děkovat nemusí, že já tam nic nestavěl. Zapíjíme to vodkou.

Průběžně se seznamuji se všemi, připíjíme si na zdraví. Tak tohle bude opravdu zajímavá cesta. Ještě nejsme ani padesát kilometrů od Kyjeva a už mám, jak se říká „v hlavě“. Zachraňuje mě zakuska. Úžasný vynález. Pokračujeme dál do města Lubny, které leží v Poltavské oblasti a kde nás čeká oběd. Restaurace je typické sovětské „kafé“. Při obědě se seznamuji se Světlanou, která je místní a také kamarádka některých členů výpravy. Přišla se nás podívat a také jsem jí byl představen. Prý, aby se mohla podívat na živého Čecha. Trošku mi už po přísunu alkoholu drkotá jazyk, z čehož má Světlana ohromnou radost. Dokonce se najde prostor i pro rychlý flirt. K obědu je na Ukrajině populární tzv. odbyvnaja. Jedná se o takovou imitaci řízku, kde je více těsta než masa. Ale účel plniče pupíku to plní. Po obědě si chci odskočit na malou stranu. „Záchody jsou venku“, říká servírka. Jdu je tedy hledat. Dvě zděné budky, na podlaze dlažba, v dlažbě vysekaná díra a v ní jáma asi tušíte s čím. Neskutečný puch a hejna much. Váňa, syn ředitele asociace říká, že tohle je ještě dobrý. Nicméně se mi nějak přestalo chtít a radši vydržím. Mrzí mě, že jsem nevyfotil, jak mohou vypadat záchody v hospodě na Ukrajině, ale byl to opravdu takový šok, že mě to ani nenapadlo. Zpět k autobusu, pusa na cestu od Světlany a vyrážíme dál směr Poltava a Charkov.

V Charkově odbočujeme na Silnici na Donbas. Tato silnice vede až do ruského Rostova na Donu. Posledním místem, kam se po ní dá víceméně svobodně dojet je Sloviansk. Dále silnice vede např. do města Debalceve, resp. do toho, co z něj zůstalo. Za Charkovem už vidíme vyšší kumulaci vojenských automobilů. Občas na kraji u silnice parkují na korbách kamionů tanky a další technika. Míjíme i občasná kontrolní stanoviště, která ale projíždíme bez zastavení a jen za zpomalení a kličkování mezi betonovými zátarasy. Ty mají účel, aby nikdo skrz stanoviště neprosvištěl. První „pořádný“ blokpost je až na výjezdu z města Izjum směrem na Sloviansk. Zde jsou kontrolovány dokumenty naší výpravy. Celkově žádný problém. Ukrajinští vojáci působí mile (jsou to přeci taky jen lidé). Celý autobus jim mává, oni mávají nám. Projíždíme dál. Upozorňuji, že blokposty a technika se nesmí fotit. Proto tedy žádné fotky. Zanedlouho odbočíme na okresku do města Svjatogorsk, které bude takovou naší základnou na Donbase. Zde budeme bydlet v dětském sanatoriu. Svjatogorsk je takové dovolenkové město, kde je řada dětských táborů, rekreačních zařízení apod. Město bylo i jednou z oblíbených destinací svrženého prezidenta Janukoviče. Rovněž je centrem pravoslavné kultury v regionu. Ale o tom později.

Přijíždíme k sanatoriu ca. v jedenáct v noci, čeká nás ještě rychlá večeře v místní jídelně. Jídelna je v duchu 70. let a la zotavovna ROH. Hygiena také zde není zrovna nejlepší. Ale budu to desinfikovat vodkou. Po večeři se ubytováváme. Pokoje jsou normální. Světlo svítí, voda teče, žádný hnus a plíseň. Na chvíli se postavím na balkon a snažím se uslyšet nějaké výbuchy, či uvidět záblesky z války. Díky bohu nic. Jdeme spát. Zítra nás čeká první vystoupení v Kramatorsku a rovněž se setkám s prvními místními. Jaké to asi bude?

Tento článek zachycuje jeden z dnů strávených na Ukrajině a v regionu Donbas. Pro ostatní dny sledujte můj blog.

Cesta na Donbas